„Život je hořký – bohudík.“ Opakuje se vám stále dokola slogan jedné reklamy na pivo. Představujete si nahořklou chuť chladného zlatavého moku a uvědomíte si, že polknete suše, naprázdno. Všechno je jinak, než jste si představovali, než jste zamýšleli a chtěli. Ano, říká se, že když člověk plánuje, bůh se směje, ale… Proč právě takto se něco odehrává? Vždyť je to proti vašim zásadám, přáním, vašemu životnímu cíli? Sled událostí se odvíjí a vy jako byste byli jen diváky před plátnem v kině. Můžete ovlivnit jen to, že se budete dívat nebo zavřete oči a zacpete si na chvíli uši. Ale jen na chvíli. Jste jako ten pštros, který strká hlavu do písku. Přesně tak si připadáte. A musíte se s tím nakonec smířit, vyrovnat. Ano, se vším hořkým, co prostě život někdy přinese.

Irena se oknem z autobusu trochu déle zadívala na ženu lehce přes padesát. Stála na úzkém chodníku autobusové zastávky a chvílemi vesele mávala své malé modrooké vnučce a dceři, jež seděly na sedadlech před Irenou a jejím manželem. Byla tak podobná holce z tanečních, která Ireně teď připomněla její kamarádku Janu. Už tři roky o ní nic neví a nechce vědět. Najednou si přestaly psát – Jana přestala, a Irena nevěděla proč. Měla pocit, že ona paní jí dává jakousi odpověď. Nepíše, protože má spoustu starostí, kterými ji nechce zatěžovat, trápit.

Spousty nových životních událostí, které prožívá daleko od ní, asi někde v cizině. Snad je tam šťastná a stále zamilovaná, jak ostatně Jana – její nejlepší kamarádka ze střední školy, vždy byla. Možná se zase někdy ozve, napíše. Sejdou se a o všem, co se jim událo a děje, řádně rozeberou – jako vždycky předtím. Bylo to přece pravé přátelství. Autobus se pomalu rozjel. Irena s manželem se těšili na setkání s dcerou, jejím přítelem Honzou a malým králíčkem Romulem, kterého budou hlídat, aby si mladí užili výlet do moravského sklípku.